Vítejte u nás. Děkujeme za návštěvu neoficiálních stránek pošumavské vesnice Otín.
........................
Otínský zámek ukrytý v parku, výhled na jih
Otínský zámek ukrytý v parku, výhled na jih
Otín, jihozápadní výhled, v pozadí Klatovy na úpatí Šumavy
Otín, jihozápadní výhled, v pozadí Klatovy na úpatí Šumavy
...........................
kalendář jmen

Galerie / Gallery

.

František Palacký

Jan Měchura

Leopold Eugen Měchura

.

FRANTIŠEK PALACKÝ

 (14. 6. 1798 Hodslavice - 26. 5. 1876 Praha )

Český historik, politik, spisovatel a organizátor veřejného kulturního a vědeckého života v soudobé Praze. Je považován za zakladatele moderního českého dějepisectví, přezdívaný Otec národa.

Manžel Terezie Měchurové, zeť advokáta Jana Měchury, švagr hudebního skladatele L.E. Měchury. Tchán politika Františka L. Riegera, otec filantropky Marie Palacké provd. Riegrové a geografa, profesora, politika a mecenáše Jana Křtitele Kašpara Palackého. Děd spisovatelky Marie Riegerové provd. Červinkové, právníka a profesora Bohuslava Riegera a Libuše Riegerové provd. Bráfové.

František Palacký se narodil jako druhý z dvanácti dětí (jen 8 se však dožilo dospělosti) a poznal tak život dítěte v chudé rodině na vesnici. Palackého matka, Anna Křižanová, pocházela z Hodslavic a byla dcerou sedláka. Jeho otec Jiří si vedle učitelství přivydělával také zemědělstvím, krejčovskou prací a obchodem a byl proslulý znalostí bible. V Hodslavicích založil evangelickou školu, kterou malý František zpočátku navštěvoval. Na studie odešel již v 9 letech do nedalekého Kunvaldu (1807 - 09). Však otcovy obavy, že se odcizí víře a že se pokatoličtí, způsobily, že přešel do evangelické školy v Trenčíně (1809 - 1812). Protože školní vyučování mu nestačilo, pouštěl se do samostudií jazyků a náboženství. Byl velmi nadaný a výborný žák, v pěti letech již četl Kralickou bibli a ve dvaceti ovládal 11 jazyků a nářečí. Jako dospívající  studoval evangelické lyceum v Prešpurku (Bratislava), ale  k otcově zármutku se nikdy knězem nestal. Chudý student Palacký si vydělával na živobytí jako sluha, hospodářský pomocník, dával kondice slabším žákům a přispíval různými publikacemi. Během studií se u něho prohluboval zájem o českou historii a když se mu naskytla možnost stát se bibliotekářem musea, neváhal a odstěhoval se do Prahy, kam jako pětadvacetiletý přijel dne 11. dubna 1823 a tím začala jeho činnost v národním životě.

Portrét od F. Tkadlíka , r. 1821
Portrét od F. Tkadlíka , r. 1821
FRANTIŠEK PALACKÝ.jpg
r. 1843
r. 1843
photo026.JPG
Palacký v r. 1855.jpg
Palacky_1860.jpg
F. Palacký.jpg
FR. PALACKÝ.jpg
Palacky Fr.jpg

.

.

.

Osvícenské šlechticko-měšťanské salony v Čechách

Salonem se rozuměl užší kroužek jednotlivců, scházejících se v domácnostech některého významného uměleckého nebo politického pracovníka. Na jejich schůzkách se debatovalo o všech aktualitách soudobého života, filosofii, literatuře, hudbě, výtvarném umění nebo politice. Součástí salonní zábavy bývaly hudební produkce, dramatické scénky i divadelní představení. Byl výrazem životního stylu určité společenské vrstvy. Vytvářel veřejné mínění, formoval vkus. Kolébkou salonu byla Francie, kde účast žen byla mnohem výraznější než v Čechách.


Místem salonu byla prostora, která byla v prvém poschodí sídel ponechávána pro sál. Výzdoba se řídila zámožností majitele, ale měla pravidelné charakteristické znaky: štukaturu stropů a stěn, tapety nebo tapiserie, nebo dřevěné obložení, bohatě vyřezávané. Strop a stěny byly vyzdobeny freskami. Nezbytné byly krby, obložené mramorem a zdobené dveře. Zařízení salonů se skládalo ze stolků, geridonů, pohovek, křesel a židlí a hudebních nástrojů - clavicembala, klavíry či harfy. Doplněním byl visací mohutný lustr, girandoly, zrcadla a plastiky.

Téměř všichni z majitelů salonů byli zednáři - tato skutečnost určovala další z rysů, který odlišuje salony pražské od salonů pařížských - filantropii.


K proslulým salonům patřil v letech 1811 - 1827 salon advokáta Jana Měchury, jenž získal bývalý Mac Newenovský dům. Nacházel se v předním traktu tohoto pozdně barokního paláce. Jednalo se o salon pánský, třebaže Měchurovy dcery, hráčky na harfu, a jeho pěvecky nadaná neteř se podílely na hudebním programu. Salonní společnost byla uzavřená, mluvilo se německy. Návštěvníci salonu patřili mezi elity tehdejší Prahy, třebaže nebyli všichni urození, byli bohatí, vzdělaní a styk se šlechtou je povznášel. Jistě si toho byl vědom i František Palacký, který do Měchurova salonu přišel poprvé 29. června 1825. Jeho manželství s Terezií Měchurovou umožnilo, aby salon v letech 1827 - 1853 pokračoval a částečně převzal klientelu salonu měchurovského.

Pracovna Františka Palackého
Pracovna Františka Palackého
Po příchodu do Prahy bydlel Palacký až do roku 1825 v domě U Ježíška na Tržišti 303/22 na Malé Straně. Pak se přestěhoval do domu Bellevue na Smetanově nábřeží 18. 

Na rohu Celetné a ulice Na Příkopě stával dům, v němž se nacházela v polovině 19. st. nejkomfortnější pražská kavárna Café français, kam chodíval František Palacký a jiní čeští politici a kulturní pracovníci. Dnes zde stojí budova Komerční banky.
V Ungeltu naštěvovali dům čp. 636, v němž byla známá kavárna U Komárků. Zde se seznámil se svým budoucím zeťem Františkem Ladislavem Riegrem.
Scházeli se také v Café Wien v 1. patře domu U Špinků na rohu Václavského náměstí a ulice Na Příkopě, na jehož místě dnes stojí palác Koruna.

Po svatbě s Terezií Měchurovou se  Palacký usadil v Pasířské ulici v čísle 7 v dnešní Palackého ulici - barokní stavba Ignáce Jana Palliardiho z doby kolem roku 1770, kterou v  roce 1811 koupil Palackého tchán,  pražský advokát JUDr. Jan Měchura.  Dodnes tu po Palackém bez jakýchkoliv změn zůstala jeho pracovna, rodinný salón i pracovna jeho pozdějšího zetě Františka Riegra. Klavír, na který hrál Bedřich Smetana i Antonín Dvořák, rodinné portréty od Josefa Mánesa nebo Maxe Švabinského, ale i zbytek léků na záduchu, kterou trpěl František Palacký - to vše lze dodnes spatřit v jeho bytě v centru Prahy. V roce 1960 byt s veškerým původním zařízením i sbírkami získalo Národní muzeum jako jednu ze svých expozic, pro veřejnost ale zřídkakdy přístupnou.

Muzeum obou významných mužů v prvním patře, bronzová deska na domě a busta Palackého od Josefa V. Myslbeka jsou pro nás stálou připomínkou. I přes všechny zásahy do zahrady a do dvorů, zachovala se při zdi dvora kašna s plastikou hlavy muže.

 

Kašna u domu č.7

Kašna u domu č.7

Kašna v Palackého ulici

Kašna v Palackého ulici

Jedním z podnětů, které Palackého přivedly k národnímu nadšení, bylo setkání s měšťanem Bakošem. Při rozmluvě mu nedokázal vysvětlit význam některých českých slov a Bakošovy výtky v něm probudily zájem o český jazyk i národní hrdost.

Patnáctiletý František se tehdy vracel pěšky z rodných Hodslavic u Nového Jičína do lycea v Bratislavě. Na prvním úseku cesty jej doprovázela matka, šla s ním až do Poteče u Valašských Klobouk. Tam se rozloučili a na zbývajících 160 km cesty se František vydal sám. Ve Vlárském průsmyku jej zastihl silný dešťový příval, a protože promokl , upustil od původního záměru přenocovat v trenčínské hospodě Pod Sihotěmi, v údolí Váhu. Rozhodl se vyhledat pomoc u svých známých v rodině předního trenčanského měšťana Františka Bakoše, kurátora místní evangelické církve, kde věděl, že mu promoklému, prochladlému a unavenému vypomohou suchým prádlem i noclehem.

 

Tato událost se dochovala v barvitém vylíčení mladého Františka Palackého:

 

A tak divným uložením Božím zachován mi život. Té zajisté samé noci tak se náhle rozvodnil Váh, že nejen dolejší město, ale i celé oudolí trenčanské potopil, mosty, domy, ba i vesnice celé proudem svým zbořil a zachvátil, až na mnoha místech ani znamení jejich někdejšího bytu nezůstalo. Strašný nářek lidu a temné hučení řeky, rozléhající se o půlnoci po celém městě, probudil mne ze sna ke hroznému divadlu. Řeka po ulicích dolejšího města vysokým a mocným proudem tekla. Dům po domě bořily se, pádem svým záhubou hrozíce sousedům, aneb podryti jsouce neodolatelným vody outokem, vypáčeni a zanešeni sou po řece daleko, an na jejich místo naplaveni domové a mlýnové jiní po ulicích se valili... 

                                                                                 

Já sem zatím, i s mladým Bakošem, vystoupil na Trenčanský zámek zhůru: a tu nové ještě strašnější divadlo představilo se očím mým. Od hory do hory všecko stálo pod vodou, a z té hrozné potopy jen tu i tam někteří stromové nebo střechy o samotě ještě vynikali. Mezitím celé vesnice, jako ta na ostrově mezi oběma mosty, byly docela zmizely; ani oné hospody Pod Sihotěmi nebylo více viděti, kterouž sem já v prvním plánu cesty své byl právě v tu osudnou noc sobě za nocleh ustanovil.

Uprostřed ohromného proudu plavili se domové a mlýnové dolů, a na střeše jich často celé familie okročně sedíce, tiše a smutně očekávaly, kam je řeka zanese; okolo nich hemžila se voda lidmi a dobytčaty, ježto buď na deskách, buď i jiných nářadích po vodě plouli, ochraplé hlasy své k hučení proudu pojíce. V té všeobecné záhubě podjímala mne zvláště hrůza jakási tajemná, když sem popatřil na plavící se dolů mlýny, kteří opuštěni od lidí ještě v živé ochotnosti na prázdno mleli. A dovršení veškeré rozmanitosti této hrůzy stalo se, že jeden z nich ustavičným třením posléze zapáliv se, v plném plameni uprostřed té povodně z povlovna dolů táhnul.

Já sem za celý týden zabavil se v Trenčíně, protože pro nedostatek člunův nemožná bylo přes Váh přejeti. Potom ale dal sem se mezi prvními přeplaviti na dvou rybářských čluncích spolu svázaných, na nichž sotva dvě osoby směstnati se mohly...

Mladý Bakoš a Husár tehdáž se mnou do škol prešpurských se odebrali. Hojné zdechliny na březích Váhu ležíce nepochované, vyzívaly v tom horku puch protivný a škodlivý po celém pokraji. Já sem v Očkovské hospodě sešel se s Novojičinskými kupci a dal pořád o sobě návěští rodičům svým. Poznal sem potom, že i matka má té povodně na Vsetíně krutě zažila, a sotva při životě zachována byla.

 

Tento rok ve střední Evropě spadá do vlhkého devítiletého období (1811-1819) s bohatší srážkovou činností. V Čechách se sice tento rok přílišnou vlhkostí nevyznačoval,  ale tato charakteristika plně platí pro Moravu a západní Slovensko, jak ostatně potvrzuje i tento příběh.

.
.
.
.
 - obrázek

- obrázek

F. Palacký - "Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě"
                  

František Palacký a Otín

     Už ve svých 30 letech se František Palacký dostal do popředí v životě kulturním, společenském i národním a byl oblíben ve společnosti hlavně pro své chování, znalost cizích jazyků a vzdělání, včetně hudebního.

     František Palacký se v Praze r. 1825 seznámil s hudebním skladatelem Leopoldem Měchurou a z toho vyplynula pozvání do domu Leopoldova otce, advokáta Jana Měchury, kde se v té době scházela hudební společnost. Tam se také seznámil s Leopoldovou mladší sestrou Terezií (1807 - 1860; u starší Antonie neuspěl), kterou si po roce známosti vzal za manželku. Na jedno z Měchurových  sídel, otínský zámek, byl Palacký pozván poprvé v červenci 1826. Bylo to v době, kdy rodina Měchurova již souhlasila, aby se oženil s Terezií. Svatebním věnem Terezie dostala statek Lobkovice. Společenské a hmotné zázemí, které by Palackému umožnilo požádat ji o ruku, získal však až v roce 1827, kdy se stal redaktorem Časopisu Národního muzea. Přitom ani čeští vlastenci nevěřili, že by mělo smysl vydávat česky psaný odborný časopis. "Palacký se nenechal a v roce 1827 opravdu začal vycházet Časopis Národního muzea a tento časopis vychází dodnes. Takže dokonce patří mezi nejstarší trvale vydávaná odborná periodika na světě."

Svatba se konala na rodinném velkostatku Měchurových v Otíně 16. září 1827. Svatební průvod se ubíral lipovou alejí, která lemuje cestu mezi Otínem a Předslaví dodnes, do předslavského kostela, kde byl vykonán církevní obřad. Cestou k oltáři vedl nevěstu její bratr Leopold a Palacký sestru její Tony. Byl to svátek pro celé okolí. Po svatbě se na Otíně konaly dožínky a bylo rozdáno na 400 koláčů a množství piva a kořalky tancujícím venkovanům. Úspěchem protestanta a liberála Palackého bylo získání manželky z konzervativní, přísně katolické rodiny Měchurových.  Mnozí mu však nikdy neodpustili, že jako podmínku svého budoucího tchána podepsal předmanželskou smlouvu, kterou byla ujednána výchova dětí pouze v němčině a v rodině Palackých se tedy mluvilo jen německy. Sňatkem Palacký dosáhl nejen svého štěstí, ale zároveň i hmotného zajištění a mohl se bez existenčních starostí věnovat  práci na svých dílech.

  Měli dvě děti, Jana (narozený 1830, byl známým českým zeměpiscem, politikem a hospodářem) a  Marii  (narozena 1833, provdala se za Františka Ladislava Riegra, blízkého spolupracovníka Františka Palackého a jeho následovníka ve vedení strany staročechů). Terezie však vážně onemocněla chorobou srdce a Palacký o ni pečoval a často s ní pobýval v lázeňských přímořských letoviscích. Zemřela ve svých 53 letech v roce 1860. Manželství "z rozumu", trvající až do Tereziiny smrti  bylo velice spokojené a šťastné.

  Otínský barokní gloriet, postavený na okraji zámeckého parku, byl svědkem Palackého práce na Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě. Od r. 1832, kdy Palacký začal Dějiny psát, vyšlo celkem 5 dílů zachycujících historii od nejstarší doby do r. 1526.

   Už těžko bychom dnes nazvali plácek poblíž zpustlého glorietu "zátiším Palackého", jak bylo v obci zvykem  ještě v létech předválečných. Slavností s hudbou a tanci, které se tu konávaly na počest Jana Husa a Františka Palackého, se v roce 1926 účastnil také vnuk bratra Ondřeje (studujícího lékařství v Praze) - František Palacký.

  Ani výhledem z kamenné lavičky pod jednou z lip při ústí lipové aleje se dnes už nepokocháme, protože vegetace za léta změnila ráz krajiny, kterou Palacký pozoroval, když zde sedával.

.

.

.



František Palacký v datech

1798 - 14. června narozen v Hodslavicích na Moravě

1807 - o Vánocích přiveden otcem na školu do Kunína u Nového                    Jičína

1809 - v srpnu poslán na latinské gymnázium do Trenčína

1812 - rovněž v srpnu přišel na evangelické lyceum do Prešpurku                  (Bratislavi)

1817 - přátelství s o 18 let starší uherskou šlechtičnou Annou                          Zerdahelly, uvedení do šlechtické společnosti

1818 - společně s P.J. Šafaříkem vydává spis "Počátkové českého               básnictví, obzvláště prosodie"

1819 - vychovatel dětí u Josefiny Czúzyové

1822 - smrt matky a bratra Josefa

1823 - 11. dubna přichází do Prahy. Uveden do Šternberského                         paláce J. Dobrovským

1825 - 29. 6. poprvé v Měchurově pražském salonu

1826 -  v červenci poprvé pozván na otínský zámek

1827 - 16. září svatba s Terezií Měchurovou

          - Redaktor německého časopisu " Měsíčník Společnosti                    vlasteneckého muzea v Čechách" 1827 - 1831. Redaktor                         českého časopisu "Musejník" - vychází dodnes.

1829 - vydáno dílo "Staří letopiscové čeští od roku 1378 do roku                 1527" - projekt české encyklopedie, který ztroskotal,                                   navázal až Riegrův naučný slovník r. 1859

1834 - jednatel muzejního výboru

1836 - v listopadu vychází I. díl "Geschichte von Böhmen" (Historie                   Čech)

1837 - v dubnu cestuje do Říma a studuje dějiny ve vatikánském                      archivu, poté sepisuje 2.díl "Dějin..."

1839 - v březnu císařem oficiálně jmenován historiografem                               Království českého

          - zvolen sekretářem České královské společnosti nauk

1840 - konflikty s rakouskou cenzurou

1841 - v červnu zvolen jednatelem Společnosti vlasteneckého                                 muzea

          - vychází 2. díl "Dějin"

1843 - únor, poprvé vstupuje do politiky přednáškou o                                   státoprávních dějinách Čech a vývoji kompetencí sněmů

1847 - jmenován za vědecké zásluhy členem Akademie věd                         ve Vídni

1848 - v březnu vychází I. díl "Dějin národu českého v Čechách a                  v Moravě" v českém jazyku

         - předsedou Slovanského sjezdu v Praze

         - opakovaně odmítá nabídku ministerstva školství v obavách                z rakouských úřadů

1850 - předsedou Sboru pro zřízení Národního divadla

          - policejně sledován, práce v ústraní do r. 1860

1860 - smrt manželky Teresie Měchurové

1861 - jmenován členem Panské sněmovny

          - založení novin Čas a Národní listy

          - vystoupení z říšské rady

1865 - vydává svůj nejvýznamnější politický spis „Idea státu                             rakouského"

1868 - poprvé nazván „Otcem národa"

          - pokládá základní kámen Národního divadla

1872 - Po nástupu Františka Josefa I. zcela opouští politickou                            činnost

1873 - V červenci poslední návštěva rodných Hodslavic

1876 - Poslední, pátý díl "Dějin národu..." 

           - v dubnu poslední veřejné vystoupení  v Praze na Žofíně na                    slavnosti ukončení "Dějin"

           - 26.května umírá v Praze  

l.JPG
Lípa s kamennou lavičkou, na které Palacký sedával, a pohled na "Stráňky" a Předslav v dobách, kdy dnešní vzrostlý hrušňový sad nezakrýval výhled do kopcovité pošumavské krajiny.
 - obrázek

- obrázek

Gloriet

Místo, kde Palacký často trávil volné chvíle a kde vznikaly "Dějiny národu...", které časově obsáhly dobu od začátku národních dějin do roku 1526 (německy vydané 1836 - 1867, česky vydané 1848 - 1876).

Nový příspěvek - obrázek

Nový příspěvek - obrázek

Terezie (Měchurová) Palacká s dětmi Marií (1833 - 1891) a Janem (1830 - 1908)

.

.

.

Z podnětu Františka Palackého vznikly také dva české spolky - Svatobor a Matice česká.


Spolek SVATOBOR byl založen roku 1862 „k podpoře spisovatelů českých peněžními prostředky a k oslavení jejich památky". Tehdy se v celé zemi rodila z vlasteneckého nadšení spolková činnost. Například v Praze vznikla Beseda měšťanská, tělocvičná jednota Sokol, zpěvácký spolek Hlahol a další. V čele zakladatelů Svatoboru byl František Palacký. Ideou Svatoboru bylo pomáhat českému písemnictví, které bylo nejpodstatnějším prvkem vzniku a rozvoje národního obrození. Palacký vyjádřil ideu Svatoboru heslem: „pomáhej - osvěcuj - pamatuj!"

Pomoc se projevovala péčí o chudé spisovatele, výpomocí jejich strádajícím rodinám a pozůstalým. Hlavním zdrojem byl objem drobných darů, nezřídka i anonymních. Přispívali učitelé, kaplani i faráři, úředníci, obchodníci, řemeslníci, učenci a spisovatelé, krajané působící ve Vídni i v zámoří. Členem Svatoboru například  byl po svém příchodu do Prahy od roku 1885 i T. G. Masaryk, který, již ve funkci prezidenta republiky, věnoval Svatoboru stotisícový dar. Básník Otokar Březina daroval Svatoboru celou částku stotisícové státní ceny, jež mu byla udělena. Eliška Krásnohorská Svatoboru odkázala celé své jmění.

Osvěta spočívala v podpoře vydávání a šíření děl českých spisovatelů.

Pamatuj - výzvu obsaženou v poslední části svého hesla chápal Svatobor jako výzvu k udržování památky zemřelých osobností české literatury, jež se zasloužily o obrození českého národa. Toto poslání se naplňovalo zřizováním jejich pomníků a pamětních desek, péčí o záchranu hmotných památek na ně.

Spolek Svatobor byl nucen ukončit činnost, když k plnění svého poslání pozbyl všech prostředků. Nejprve byly v letech 1951 a1953 zrušeny fondy a nadace a jejich jmění, navíc blokované a znehodnocené poválečnými měnovými reformami, přešlo na stát.

Svatobor se rozešel, když byl zbaven všeho majetku. Hotovost, něco přes 3 tisíce korun, převzal státní orgán a rozsáhlý cenný archiv Svatoboru byl uložen v ústředním archivu Československé akademie věd. Po roce 1970 se několik členů Klubu Za starou Prahu iniciativně ujalo práce, které se dříve věnoval Svatobor, a to při záchraně historické části Olšanských hřbitovů, která je pohřebištěm prvních generací národních buditelů. Po změně politických poměrů se členové Klubu Za starou Prahu rozhodli obnovit Svatobor. Podmínky pro sociální roli Svatoboru („pomáhej!") se už neobnovily, a proto hlavní změna spočívá ve zvýšení důrazu na obě zbývající součásti původního poslání Svatoboru - na jeho osvětovou úlohu a na práci pro uchovávání hmotných památek na významné osobnosti české kultury a vědy.

 

MATICE ČESKÁ vznikla roku 1831 z iniciativy historika Františka Palackého a skupiny vlastenců, kteří usilovali o povznesení českého jazyka a literatury. Oporu našli v Národním muzeu v Praze. Založení fondu, pojmenovaného po vzoru Matice srbské, se setkalo v české společnosti s velkým ohlasem a měl sloužit k "vydávání  dobrých  českých knih, buď to vůbec prospěšných, buď i vědeckých, aneb krasořečných". Krátce po svém založení převzala také odpovědnost za vydávání Časopisu Českého muzea, což bylo prvním krokem v postupném počešťování Vlasteneckého muzea v Praze. Časopisu Společnosti Vlasteneckého muzeum v Čechách (od roku 1831 Časopis Českého muzeum), jehož prvním redaktorem byl F. Palacký (do 12. března 1838). Časopis vycházel pravidelně 1x za čtvrtletí a převažovala v něm společenskovědní tematika; uveřejňoval však i básně, překlady a recenze. Zpočátku vycházel v nízkém nákladu (v roce 1832 to bylo 500 výtisků), koncem 30. let bylo vydáváno již 1000 exemplářů. Vedle českého muzejníka vycházel i německý Muzejní měsíčník (později čtvrtletník a od roku 1830 ročenka), který však přes výbornou odbornou úroveň měl malý počet odběratelů, a tak koncem roku 1831 přestal vycházet. Během 19. století se z Matice české stalo největší české nakladatelství. V roce 1952 bylo Matici odňato nakladatelské právo a hrozila jí dokonce likvidace. Zachránila se začleněním do Společnosti přátel Národního muzea. Když byla v roce 1990 obnovena Společnost Národního muzea, stala se Matice česká její sekcí.

.

.

 

Čechy v Habsburské monarchii (1526 - 1804)
Čechy v Habsburské monarchii (1526 - 1804)
Erb českých králů
Erb českých králů
Historický znak Čech
Historický znak Čech
.
.
.
Česko - německý spor v životě Palackého

Ve vážných chvílích, kdy národ stojí na rozcestí svých dějin a kdy se uvažuje o jeho budoucnosti, hledají lidé obyčejně poučení v minulosti - v národních dějinách. V dějepisných dílech hledají odpovědi a z bojů, které podstoupily minulé generace, čerpají poučení.

V některých dílech předmnichovské republiky se nacházejí slova skepse, že nezměnitelným osudem malého národa je stálé přizpůsobování mocnějšímu sousedovi a nadlidský boj v době husitské byl zbytečnou obětí.

Pro mnohé české lidi byly však posilou názory Palackého, který ve svém vědeckém díle chápal české dějiny jako stálý zápas živlu germánského a slovanského a vyzdvihl dobu husitskou jako nejvýznamnější dobu našich dějin.

 

Hned v prvních dnech po příjezdu do Prahy v r. 1823 se František Palacký setkává s představiteli české vědy, Jungmannem, Preslem, Hankou, Dobrovským. Mezi přátele Palackého patřil i hrabě Šternberk, v jehož domě na Malostranském náměstí se scházeli přední vzdělanci. Palacký chtěl získat českou šlechtu pro věc národní a je právem řazen mezi mladou generaci našich buditelů. Tak došlo v r. 1825 k rozmluvě u Šternberků, kde rozohněný Palacký pronesl památná slova : "Jáť aspoň, kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si ukládal přičiniti se všemožně, aby aspoň četná památka zůstala po mně v dějinách člověčenstva."

 

U některých českých literátů vzniklo rozladění po Palackého sňatku s Terezií, dcerou Jana Měchury, přísného katolíka, který si při svolení s tímto sňatkem vymínil revers, podle něhož měly být budoucí děti vychovávány v katolickém duchu a výhradně německy. Palacký mluvil a psal německy se svou ženou a většinou jejích příbuzných, ale po narození syna Jana (1830-1908) a dcery Marie (1833-1891) naléhal na výchovu a vzdělání svých dětí v češtině a francouzštině. Z domova rozuměla Terezie od mládí jednoduchým českým větám, ale jako spisovný jazyk se česky učila až v posledním desetiletí svého života od roku 1850.

Palackého dcera Marie po svých osmnáctých narozeninách komunikovala se svými příbuznými výhradně česky.

 Sám Jungmann tehdy napsal, že Palacký „ne co Čech neb Slovan, ale co dobrý Němec své štěstí udělal, a tím opět českou stranu poněkud urazil".

Je třeba však dodat, že za jeden z mezníků Palackého činnosti  je možno považovat r. 1819, kdy Palacký přečetl životopis polského národního hrdiny Kosciuszka a od té doby jsou předmětem jeho zájmu výhradně národní dějiny. Přitom si je dobře vědom, že uskutečnění jeho snů a napsání díla závisí na tom, podaří-li se mu trvale přesídlit do Prahy a najít existenční zajištění (právě sňatkem s Terezií). Píše tak Jungmannovi, že se v Praze spokojí i s malým důchodem, jen když bude moci zahájit práci v oboru národních dějin.

.

.

 

František Palacký v roce 1848 - „Jaro národů" („Rok revoluce")

 

Byla to velká vlna revolucí především ve střední Evropě, která představuje zásadní zlom - mezník oddělující absolutní systém od systému konstitucionálního, stavovskou společnost od společnosti občanské, agrární společnost od společnosti industriální. Byl vyvrcholením snah evropských národů o vznik občanské společnosti a odstranění posledních přežitků feudalismu, někde i o sjednocení. Nastupují kapitalistické vztahy. Období nepokojů začalo 12. ledna 1848 na Sicílii a následně po celé Evropě. Revoluce 1848-1849 v Rakouském císařství začala v březnu 1848 povstáním ve Vídni a Uhrách a donutila zprvu císaře Ferdinanda I. k vážným ústupkům. Musel propustit ze svých služeb kancléře Metternicha, vytvořil nová ministerstva a přislíbil vypracování ústavy.

 

Jaro národů zasáhlo celý evropský kontinent a jeho nedílnou součástí byl i rozvoj dobových nacionalismů a národních hnutí.

 

V Čechách to nezačíná jako ve Vídni revolucí - barikády, střelba. V Praze jde o petiční hnutí - "revolucionáři" sepisují petici, kterou si chtějí nechat schválit od panovníka. Historické reminiscence jako třeba husitství v této první fázi naopak působily spíše varovně: už jsme to jednou zažili, nebudeme riskovat znova.

 

Na 11. března 1848 radikální demokraté svolali tajné lidové shromáždění do Svatováclavských lázní (to v metternichovském systému nebylo běžné). Radikální demokraté byli sdruženi v tajném spolku Repeal (podle Irské protianglické skupiny). Členy byli mladí přátelé, dělníci, studenti, kterým se nelíbila politika (Emanuel Arnold, Karel Sabina, J. V. Frič, Vilém Gauč). Zúčastnily se asi tři tisíce lidí a  projednávaly se zde požadavky pro císaře (státoprávní: samostatnost Čech v rámci Rakouska, národnostní: rovnoprávnost Čj a Nj na úřadech a školách, liberální: svoboda tisku, zrušení cenzury, svoboda shromažďování, sociální: zrušení roboty, zlepšení postavení dělníků). Snažili se tedy skutečně postupovat v mezích zákona. Jednoznačně odmítli připojení k Německé říši. Na rozdíl od liberálů chtěli revolucí získat víc. 

 

Významným směrem byla také liberální buržoazie (Fr. Palacký, F. L. Rieger, K. H. Borovský). Základem jejího programu byl austroslavismus, kdy liberálové chtěli posílit své pozice dohodou s buržoazií ostatních slovanských národů. Držela si vedoucí postavení v národním hnutí, snažila se prosadit svoje národnostní požadavky za každou cenu bez povstání a revolučních bojů. Rakouská reakce však požadavky české buržoazie odmítala (což o rok později potvrdila rozehnáním Říšského sněmu v Kroměříži).

 

Historici hovoří o několika možných identitách v českém prostředí - o rakušanství, němectví, slovanství, češství.

Rakušanství se snažilo zformovat nějakou prostátní, loajální identitu. Pak tady bylo češství, typické pro 30. a 40. léta, v rámci českého prostředí. A bylo tady slovanství, které se aktivizovalo prostřednictvím austroslavismu a Slovanského sjezdu. Ale také tady bylo němectví, které se plně rozvíjelo ve 40. letech 19. století a které začalo na češství narážet právě od roku 1848. (Když věc trochu zjednodušíme, můžeme říct, že to, co začal rok 1848, definitivně vyřešil až květen 1945). Zatímco Češi usilovali o zrovnoprávnění v rámci habsburské monarchie v intencích austroslavismu a vybudování silného Rakouska, čeští Němci se přiklonili k myšlence sjednoceného velkého Německa.

 

Mezitím přijde 13. březen, kdy revoluce vypukne ve Vídni. Císař odvolá Metternicha, zruší cenzuru, revoluce je tedy císařsky povolena a teprve tehdy vypukne nadšení, do té doby totiž vládla v Praze nervozita, co z toho bude.

 

Od roku 1840 byl velícím generálem v Čechách Alfred Windischgrätz (11.5.1787, Brusel - 21.3.1862, Vídeň, pochován v Tachově, roku 1886 hrobka přemístěna do Kladrub),český šlechtic, rakouský polní maršál ve službách císařské armády. Oblíbený mezi vojáky českých pluků,  ale mezi českou společností člověk velmi nepopulární, ačkoli jako voják patřil k velmi dobrým vůdcům. Byl také velmi povýšený, je znám jeho výrok: "Člověk začíná teprve baronem."  Když Windischgrätz přišel začátkem května do Prahy, měl za sebou zkušenost s vídeňskou revolucí. Tu byl sice ochoten potlačit, ale než tak učinil, císař vše povolil a bylo po revoluci. Takže tam figuruje i jakási vojenská uraženost, nadto nesmíme zapomenout, že během pražské revoluce Windischgrätzovi před očima zastřelili ženu (Marie Eleonora Schwarzenbergová, 21.9.1796 - 12.6.1848)

 

První petice nebyla císařem vyslyšena, ale na druhou odpovídá v dubnu kabinetním listem o poskytnutí autonomie zemím Koruny české.

 

Palacký byl pozván na jednání Frankfurtského sněmu (od dubna 1848), ale pozvání za český národ nepřijal. Ve svém slavném dopisu do Frankfurtu svou osobou a jménem Čechů odmítl podíl Čechů a české společnosti na vzniku velkoněmeckého státu. Jasně řekl, já jsem Čech rodu slovanského, a na několika málo stránkách svého dopisu vyjádřil český program, který byl nekompatibilní s tím německým - stal se tak ideovým vůdcem českého lidu.

 

Po dohodě s vojenským velitelem Windischgrätzem byla vytvořena prozatímní místodržitelské vláda (hrabě Thun, členy i Palacký a Rieger).

 

Ve dnech 2. až 12. června 1848 probíhal Slovanský sjezd v Praze na Žofínském ostrově. Snažil se sjednotit všechny Slovany žijící v rakouské monarchii. Předsedou sjezdu byl František Palacký, který propagoval austroslavismus jako obranu proti pangermanismu (germanizace, Velkoněmecká koncepce). Přesto, že se zde střetly dvě koncepce - panslavismus (jednota slovanských národů, tzv. Slovanská vzájemnost) a austroslavismus (politický program řešící problémy Slovanů v Rakouském císařství), sjezd se dohodl na Manifestu sjezdu Slovanského k národům Evropským, jehož hlavní myšlenkou bylo právo na sebeurčení národů. Na uskutečnění se významně podílel také Karel Havlíček Borovský. Sjezd byl rozpuštěn, protože v Praze propuklo povstání.

 

V Celetné došlo po sbratřovací mši na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí) ke srážce s vojáky generála Windischgrätze a to odstartovalo vypuknutí Pražského červnového povstání (12. - 18. 6. 1848) „Svatodušní bouře". Probíhalo formou boje na barikádách ve Starém Městě. Centrem vzbouřenců bylo Klementinum, hlavními účastníky byli studenti a mladí dělníci. Venkov se snažil pomoci, ale do Prahy se nedostal (brány byly vojensky obsazeny). Po Praze vyrostlo dvě stě až čtyři sta barikád, ale v mnoha případech měly pouze symbolický charakter, ve skutečnosti se bojovalo o čtrnáct nebo patnáct z nich, které stály na důležitých spojnicích. Josef Václav Frič se ve svých Pamětech jmenoval velitelem Klementina a skutečně se tam snažil velet - jako jeden z mála studentů měl vojenské vzdělání, byl velice agilní a měl poměrně jasné radikální cíle, byl schopen část barikádníků strhnout k odporu a boji. Ovšem skutečné centrum, které by řídilo operace radikálů na barikádách, neexistovalo.

 

Projevila se také nejednota. Zatímco se liberálové v březnu připojili k peticím radikálů, po propuknutí bojů na barikádách měli strach z Windischgrätze, nesouhlasili s povstáním a chtěli vyjednávat; v povstání viděli neštěstí, protože zabránilo dalšímu vyjednávání.

 

16. června byla Praha bombardována a Windischgrätz vyzval ke kapitulaci do 48 hodin (18. června se tak stalo). Byl vyhlášen stav obležení, docházelo k zatýkání a k věznění bez soudů, vojska dohlížela nad vším. V Čechách byla poražena revoluce jako první.

 

Povstalci si kupodivu mysleli, že když se Windischgrätz stáhl z Prahy, že vyhráli, a den dva žili v dojmu, že jsou vítězové. A k tomu byli přesvědčeni, že se jim navíc podařil husarský kousek. Šlo o zajetí hraběte Thuna, posledního guberniálního prezidenta. Ale mýlili se a brzy pochopili, že to nemá žádný smysl. Angažoval se v tom navíc i František Palacký, kterému se s dalšími podařilo hraběte Thuna vysvobodit. Palacký na to nerad vzpomínal, protože měl v ten den zrovna abrahámoviny a oni mu je tím zkazili. A další je, že Palacký Friče nenáviděl, znali se totiž a byl názoru, že Frič mu „kazil kluka". Takže vztah radikálů a liberálů má i osobní pozadí - česká společnost byla malinká, akumulovaná na Staré a Nové Město, všichni se znali.
Takže přestože revoluce zpočátku vypadala nadějně, nakonec kapitulovala se vším všudy. Ve svých vzpomínkách Palacký jednoznačně toto hodnotí jako největší neštěstí celé revoluce, protože jim "ti kluci na barikádách" všechno zkazili.
Pražská revoluce tak končí totální prohrou. Jak strategicko-vojenskou, tak i kvůli tomu, co bylo rozehráno. Předtím byly národní gardy, studentské gardy - vše se muselo zastavit nebo bylo zrušeno. Byla tady Česká charta z 8. dubna, podle které se měl sejít český sněm, který měl určit, jak se bude dál jednat - byl zakázán. Kromě budoucího Říšského sněmu ve Vídni liberálové ztratili jakoukoli politickou platformu k jednání.

 

((Zasedání Ústavodárného říšského sněmu habsburské monarchie, které začalo 22.7.1848 ve Vídni ale pro vypuknutí revoluce muselo být 7. října 1848 přerušeno, a přesunuto do Kroměříže, kde znovu začalo 22. listopadu 1848. České země zde zastupoval například František Palacký nebo František Ladislav Rieger. Poté, co sněm 7. září 1848 ve Vídni zrušil poddanství, bylo nyní jeho hlavním programem vytvoření nové ústavy, která by specifikovala zejména vztah Říšského sněmu a panovníka. Po potlačení povstání ve Vídni Alfredem Windischgrätzem už však neměl sněm téměř žádnou skutečnou moc. Nově vzniklá vláda pod vedením Felixe Schwarzenberga sice předstírala zájem o dění v Kroměříži, ale s nástupem Františka Josefa I. na trůn připravila vlastní ústavu a ten 7. března 1849 vydal manifest o rozpuštění říšského sněmu. Kroměříž byla obsazena vojskem a císař vydal Březnovou ústavu (Stadionova ústava), v Olomouci roku 1849. Ústava však nikdy nenabyla účinnosti a formálně byla 31. prosince 1851 zrušena Silvestrovskými patenty. Některé její principy (zejména rovnost před zákonem, zrušení poddanství, zásady občanského práva či obecní samospráva) však zůstaly i po jejím zrušení v platnosti.))

 

 

 

Vítězem revoluce?

Jednoznačně je to státní byrokratismus, který místo šlechty přebírá veškerou správu nad obyvatelstvem.
A pak je to rolník, který dostane půdu do svého vlastnictví (po mírné náhradě za přidělení této půdy, což bude trvat dalších 20 let). Tím pádem se z něj stává člověk, který pracuje na své půdě, je jejím skutečným vlastníkem.
Další je nastartování konstitučního života. Do 7. března 1849 se zde pokoušelo vládnout konstitučně (ústavně), a ty největší výdobytky pocházejí z jednání Říšského sněmu, což je právě zrušení poddanství a roboty 31. srpna, respektive 7. září 1848, kdy toto podepíše císař. To je jasné vítězství revoluce.
Ale revoluce měla i další přínos. Ti, kteří potlačili revoluci, společnost nevracejí zpátky do metternichovského období. Musí vytvořit nový, moderní systém. Takže nastartují třeba liberální ekonomiku, přichází zrušení celních hranic, funguje úvěrový systém na podnikání (ve velkém v 50. letech), je vytvořena nová vzdělávací soustava. Pod vedením Thuna se gymnázia změní na osmiletá. Filozofie se změní na pravou fakultu. Je provedena reforma univerzit, které už nebudou vychovávat jenom státní úředníky, ale stanou se z nich autonomní pracoviště, kde se má dělat základní výzkum, kde se má bádat (právě tehdy také vzniká historická věda jako taková).
A v neposlední řadě je to, že kromě státně-byrokratického systému až do nejnižších stupňů (okresní hejtmanství,...) vzniká také samospráva. 17. března 1849 je vydáno provizorní zřízení obecní, což je protiváha státní správy. Lidé ve svých bydlištích si tak mají o základních věcech rozhodovat sami. Od té doby funguje samospráva, ať je obecní, okresní nebo zemská.

 

Další z věcí je Palackého návrh na reformu správy celé monarchie. Palacký v ní rezignoval na historické celky a chtěl, aby byla monarchie federalizována na etnickém základě. To je jeden z nejrevolučnějších činů - opominout České království a udělat zvlášť české a zvlášť německé kraje. Když se nad tímto jeho postojem podivovali, že zrovna on, historik, se ubírá tímto směrem, on na to říká: "Historie pro mě není mrtvá".

 

Palacký byl liberál, ale během roku 1848 zcela radikálně změnil své názory vůči šlechtě, vůči svým chlebodárcům.

Alfred August kníže Windischgrätz
Alfred August kníže Windischgrätz
Národy Rakouska-Uherska, 1911
Národy Rakouska-Uherska, 1911
.
.
Osmičky v dějinách - rok 1848
1848.pdf  8.6MB

.

Citáty Františka Palackého

„Co z pravé lásky pramení, to nikdy nevysychá."

 „Národ bez vědomí národnosti podobá se člověku neznajícímu citu pro čest. Můžeť nebýti zlým, ale k velikým obětem a činům, jež rozehřívají srdce lidská, málokdy schopen bývá."

 „Silní jsme jen silou ducha."

 „Chceš-li si obhájit autoritu, musíš vědět třikrát tolik jako tvůj odpůrce."

 „Harmonie jest věrná všech slastí dárkyně, jak v umění, tak i v životě."

 „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm."

 „Život můj a duch můj posvěcen budiž vlasti, a jen vlasti a národu budiž dýchání mé."

 „Živel tragický v dějinách českých předčí epický. Avšak historie nezná tragédií bez viny, nicméně dějiny nejsou vždy spravedlivé. Pokuta bývá nejednou větší než vina."

 „Zhovadilost všeobecná povstane byť by komunisté i jen v jedné generaci panovati měli."

„Říká se, že děti, blázni a filozofové mluví pravdu. Proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou"

 

.
.
.
JUDr. Jan Měchura
JUDr. Jan Měchura

JUDr. Jan Měchura (Jan František Měchura; Johan Miechura) 

1774 - 1852 

Významný pražský advokát 19. století, velkostatkář, majitel otínského panství, otec hudebního skladatele L.E. Měchury a tchán historika Františka Palackého.

Jeden z nejbohatších pražských advokátů 19. století, jehož děd mlynařil u Strakonic ve slanickém mlýně. Vstup do aristokratických kruhů a MacNevenův palác v pražské Pasířské ulici (dnes tato ulice nese jméno Palackého), skvostné sídlo irských katolických šlechticů v 18. století přistěhovalých do Rakouska, získal Dr. Měchura svým prvním sňatkem. Během své advokátní praxe pak 5. srpna 1809 za 114 000,- zlatých koupil Otín, Předslav a Habartice. Později přikoupil ještě Chuchli a Nový dvůr. Následující rok dostavěl věž předslavského kostela a přestavěl otínskou novou tvrz. Vznikl tak jednopatrový empírový zámeček uprostřed parku, na jehož východním konci stojí zděný patrový gloriet. JUDr. Jan Měchura byl muž neobyčejně prozíravý, činný a podnikavý, především jej však vyznamenávala železná neoblomnost vůle. Jak rostla jeho sláva, nezaostávalo v růstu ani jeho jmění. K dosavadním statkům koupil ještě „Vollnerku", přezdívanou „Annahof" a chuchelské lesy hraničící s Habarticemi.

Jan Měchura měl čtyři děti s první manželkou Marií Lankisch von Hörnitz (1782 - 1813):

dva syny - Leopolda (1804 - 1870) a Karla (1813 - 1864);

a dvě dcery - Terezii (1807 - 1860, provdanou Palackou) a Antonii (1809 - 1836, provd. Heyrovskou).

Roku 1817 se podruhé oženil, vzal si Aloisii Hlouškovou a z tohoto manželství pocházela dcera Marie (provdána von Saamen a von Strandl).

Manželem Měchurovy dcery Terezie byl František Palacký. Jeho tchán, Jan Měchura, v jehož rodině se vedlo všechno po německu a sám byl konzervativec starého ražení, vymínil si výchovu vnoučat v duchu katolickém. Splnění této podmínky si zajistil zeťovým reversem. Ačkoli pocházel Jan Měchura z českého měšťanského rodu ze Strakonic (otec Antonín Měchura, matka Aloisie Wittich von Steridfeld; sestra Louise - provdána Peters, bratr Leopold) a v mládí byl svobodným zednářem, měl aristokratické, velice konzervativní myšlení a byl přesvědčen o tom, že německá kultura je pro Čechy nezbytná. V tomto duchu byla vychovávána jak Tereza, tak i mladší Antonie, v domě vedeném ve velkém stylu, v jednom z nejvýznamnějších společenských středisek Prahy. 

Trvalo celý rok, než Měchurovi pozvali Palackého na otínské sídlo v červenci 1826. Těžko mohl chudý Palacký zapůsobit na Jana Měchuru, poněkud namyšleného muže velkopanských manýr. Terezie měla známost s jiným (jakýmsi Bauerem) a stály tu proti ženichovi i určité předsudky ze strany rodiny Měchurů. Teprve na přímluvu pražských intelektuálů a rodinného lékaře Měchurových doktora Jana Theobalda Helda (známé postavy z Jiráskova románu F.L. Věk), v níž jako nejpádnější důvod figurovala křehká tělesnost nevěsty a její chatrné zdraví, byly přemoženy hlavní překážky a mladý učenec mohl  přicházet do rodiny jako vážený nápadník. Následujícího roku, 16. září 1827, se slavila svatba Terezie a Palackého. Advokát Jan Měchura miloval nejen svoji dvacetiletou dceru, ale také úspěch a slávu, a proto si na otínské panství sezval na stovku oficiálních hostů včetně klatovského krajského hejtmana Ignáce Kiwische, pražské honorace i okolních šlechtických velkostatkářů. Svatební obřad byl doprovázen fanfárami trubek a střelbou z moždířů, přihlížejícím vesničanům byly rozdávány koláče i velké množství piva a pálenky.Na otínském zámečku pokračovalo pak svatební veselí taneční zábavou pod širým nebem, završenou nočním ohňostrojem. Palacký sám ve svém Každodeníčku tento „nadbytečný luxus" kritizoval, ale coby vcelku chudý vědec se vůli „otce Měchurky" podřídil.

Jan Měchura panoval neomezeně v čele rodinného celku Měchurových a snažil se udržet rozhodující vliv také na život svých provdaných dcer. Naopak synu Leopoldu Měchurovi (1804-1870, manželka Klára Höckner; děti Viktor a Leopoldina - provd. Hallerová), statkáři a komponistovi, se po několikrát oddalované svatbě podařilo uniknout z bezprostředního dosahu otcova rozhodování. Jan Měchura byl bohatý a velice spořivý muž, ale podle nepsaných zvyklostí měšťanských velkorodin platil své provdané starší dceři Terezii více než dvě desetiletí po jejím sňatku až do své smrti pravidelný čtvrtletní příspěvek ve výši 120 až 150 zlatých konvenční měny. Podobnou podporu od otce dostávala také mladší dcera Antonie (1809-1836, syn Adolf Ferdinand, dcera Leopoldina), která se v červnu 1832 provdala za lesníka Jana Heyrovského (1800-1865), ale v lednu 1836 zemřela krátce po porodu svého druhého dítěte. Na tomto základě si Jan Měchura osoboval právo zasahovat do výchovy a místa pobytu své vnučky Leopoldiny (L. Heyrovská, 1835 - 1882, provdána Tascheková), takže se v této záležitosti dostával do ostrých střetů se svým zetěm Heyrovským.. Palackého dopisy Terezii svědčí také o tom, že menší podporu, zhruba ve výši deseti zlatých měsíčně, dostávala chudá příbuzná Brigitte Keybl (1788-1865), mladší sestra zemřelé první ženy Jana Měchury. Velkorodina nechtěla nikdy připustit, aby jakýkoli její sebevzdálenější příbuzný živořil ve stavu bídy. Na rozdíl od většiny tehdejších českých národních aktivistů se Palacký nemusel bezprostředně starat o obživu své ženy a celé rodiny; tu zajišťoval tchán Jan Měchura. Osobní peníze Palackého a jeho ženy byly přísně oddělené. To však nebránilo Palackému ve finanční podpoře jeho příbuzných na východní Moravě, i když si někdy musel peníze vypůjčit.

Měchura nakonec přijal Palackého a radil se s ním o rodinných záležitostech, např. o vhodnosti či nevhodnosti uchazeče o ruku mladší dcery Antonie. Otevřeně hovořili o různých rodinných problémech. Týkaly se zejména mladšího bratra Terezie, Karla Měchury (1813-1864, manželka Terezie, dcery Leopoldina a Karolína), kterého Palacký z pověření rodiny vyhledal v Dačicích a přitom zjistil, že Karel byl lehkomyslný a nespolehlivý v práci u místního lesníka.

Od tchána, otce a dědečka Jana Měchury dostala Palackého rodina peníze na cestu do Itálie (od října 1838 do května 1839), Měchura podpořil také další půlroční pobyt celé rodiny v Nizze na savojské Riviéře (tehdy byla součástí Piemontu-Sardinie, od října 1844 do dubna 1845). I ve společném domě se Palacký snažil vycházet svému tchánovi vstříc, chodil k němu večer hrát karty, avšak rozpory mezi Palackým a  Janem Měchurou, pokud šlo o hodnocení společenských problémů a politického vývoje, byly nepřeklenutelné. Jan Měchura byl zaskočen zřetelnou převahou českého živlu ve všech veřejných vystoupeních od 11. března 1848. V daších měsících roku 1848 hovořil Palacký se svým tchánem Měchurou co nejméně, protože se s ním dostával do sporů nejen o postavení pražských Němců, ale především o vztah k poddaným rolníkům. Měchura se nedokázal smířit s novou dobou, neoblomně trval na svých feudálních právech a odmítal povolit rolníkům na svých panstvích výkup z roboty. Svůj názor, že by měla být zachována vrchnostenská správa, že dávky od rolníků nebyly nijak tíživé a zrušení roboty nepřinese prospěch všem poddaným, obhajoval Měchura veřejně v jedenáctistránkové brožuře.

V nepřítomnosti Terezie a dcery Marie Palacké, které přebývaly přes zimní měsíce roku v Nizze, převládalo v domácnosti Jana Měchury často mrazivé ovzduší. Například na Štědrý den roku 1850 se vánoční hostina odbývala krátce po poledni a pak se všichni tři přítomní muži - Měchura se svými hosty, František Palacký a jeho dvacetiletý syn Jan - rozešli do svých místností. Mezi Měchurou a Palackým, který jen těžce snášel jeho pánovitost a odhodlání neustále ovlivňovat život svých dětí, panovaly velmi chladné vztahy.

Ani v závěru svého života se starý Jan Měchura (zemřel v dubnu 1852)  nesmířil s osvobozením rolnictva a stále hovořil jen o poddaných a vrchnostech.

Téměř všichni příslušníci široké rodiny velkostatkáře Jana Měchury (s jedinou výjimkou „strýce Jeníka", vysloužilého rakouského důstojníka z prostředí nižší české šlechty a milovníka českých dějin Jana Jeníka z Bratřic (1756-1845), který byl bratrancem otce první Měchurovy ženy Marie (1782-1813)), se vyjadřovali pouze německy ve svém ústním i písemném projevu. Jejich oddanost rakouskému státu nebyla v rozporu s jejich českým zemským uvědoměním. Jejich jazykově německé vzdělání a kultura byly doplněny v salónech při rozhovorech s příslušníky šlechty někdy také snahou o francouzskou konverzaci. Čeština, které v podstatě všichni rozuměli, zůstávala omezena na styk s domácím služebnictvem a řemeslníky, kteří přicházeli do domu.

V roce 1829 za Ferdinanda Josefa z Lobkovic koupil Jan Měchura za 50 000 zlatých také zámek v Lobkovicích.  Po koupi zdejšího panství přivedl Jan Měchura do Lobkovic rod Plesingerů v podobě panského kvalifikovaného lesníka a myslivce Josefa Plesingera z Otína.                                                                                          Měchura lobkovický zámek opravil, zámecký areál však sloužil jako hospodářské sídlo, nikoliv zámek šlechty. Byl zde také pivovar, po něm jen sladovna. Roku 1840 zdědila lobkovický zámek dcera Jana Měchury Terezie, její manžel Palacký si zámek velmi oblíbil a často zde pobýval. Po smrti Františka Palackého zdědil lobkovický velkostatek i se zámkem jeho syn Jan. Ten Lobkovice prodal r. 1897 knížeti Mořicovi z Lobkovic, který usiloval o získání nejstaršího rodového sídla. V r. 1948 se zámek stal majetkem státu a pomalu chátral. Po roce 1980 zámek převzala Karlova univerzita a začala jej upravovat na depozitář knihoven. V té době patřila ves už rychle se rozvíjejícím Neratovicím a tamní MěNV v zámku připravoval zřízení obřadní síně a pamětní síně Františka Palackého. Po roce 1989 byl zámek vrácen v restituci rodině Lobkoviců.

V Lobkovicích je dodnes také hrobka Terezie a Františka Palackých.

Hrobka Palackých
Hrobka Palackých
Lobkovický zámek
Lobkovický zámek
Lobkovice
Lobkovice
.
.
.
.
.
.
.
.

Mechura.jpg
Leopold Eugen Měchura (L. Karel E. Miechura), 2. února 1804, Praha - 11. února 1870, Otín

Český hudební skladatel, syn pražského advokáta Jana Měchury, švagr historika Františka Palackého, pán otínského zámku a velkostatku.
Nejstarší z dětí významného pražského advokáta Jana Měchury, jehož právnická praxe zajistila rodině existenční jistotu a umožnila koupi rozsáhlých statků na Klatovsku. O matku (Marie Lankisch von Hörnitz, 1782 - 1813) Leopold přišel, když mu bylo 9 let, měl ještě tři mladší sourozence - Karla (1813 - 1864), Terezii (1807 - 1860, provdanou Palackou) a Antonii (1809 - 1836, provd. Heyrovskou). Z otcova druhého manželství uzavřeného roku 1817 s Aloisií Hlouškovou pocházela nevlastní sestra Marie (provdána von Saamen a von Strandl).

Byl vychováván v přísně katolickém prostředí, v rodině v jejímž čele panoval poněkud svéhlavý a konzervativní otec. Vyrůstal v dvojjazyčném prostředí, ale téměř všichni příslušníci široké rodiny velkostatkáře Jana Měchury (1774-1852), se ve svém ústním i písemném projevu vyjadřovali pouze německy. Oddanost rakouskému státu nebyla v rozporu s jejich českým zemským uvědoměním. Jejich jazykově německé vzdělání a kultura byly doplněny v rodinných salónech při rozhovorech s příslušníky šlechty také snahou o francouzskou konverzaci. Čeština, které v podstatě všichni rozuměli, zůstávala omezena na styk s domácím služebnictvem a s řemeslníky, kteří přicházeli do domu. Mladý Leopold se přátelil jak s německými (např. básníkem Karlem Egonem Ebertem, či skladatelem Johannem Friedrichem Kittlem), tak i českými literáty a hudebníky.

S hudbou se Měchura důvěrně seznámil již za dětství ve své rodině, která pořádala v rodinném salónu na panství v Otíně časté hudební večery. Jeho značné hudební nadání se projevovalo už od mládí, hudební vzdělání získal i během studia na piaristickém gymnáziu v Praze na Novém Městě, gymnaziální studia pak dokončil v klatovském gymnáziu – nedaleko otínského sídla jeho otce. Po absolutoriu pokračoval opět v Praze na Karlově univerzitě. Studoval práva a filozofii, hudbu pak u Friedricha Dionysa Webera (Bedřich Diviš Weber, 9.10.1766 – 25.12.1842, skladatel, muzikolog, první ředitel pražské konzervatoře) a Václava Jana Tomáška (17.4.1774 – 3.4.1850). Po dokončení právnického studia se vrátil na zámek v Otíně, který jeho otec koupil již v r. 1809. V letech 1828-40 žil v Otíně, pomáhal otci spravovat rodinné panství, vykonával právnickou praxi při městském magistrátu v Klatovech a po složení apelátorských zkoušek nastoupil do funkce justiciára na panstvích votínském, plánickém a zelenohorském, patřících jeho otci. Mohlo pak také dojít 28. září 1828 k sňatku s chudobnou dcerou setníka, Klárou Häcknerovou, uzavřenému v patronátním kostele votínského panství v Předslavi.

V letech 1840–52 žil se svojí rodinou (syn Viktor Jan Leopold; dcera Leopoldina Marie Antonie, provd. Hallerová) v Klatovech. I když hlavním důvodem změny místa pobytu byla nutnost zajistit oběma dětem slušné vzdělání, znamenal klatovský pobyt pro Měchuru značné hudební impulsy. Město Klatovy oproti venkovskému prostředí Votína a Předslavi, kde se Měchura dosud převážně hudebně angažoval, mu poskytovalo o poznání více možností. Významně se podílel na hudebním životě, rychle se stal středem hudebního dění ve městě a spolupodílel se na většině kulturních akcí, které se tu pořádaly. Působil zde jako varhaník, hráč na harmonium a lesní roh, aranžér i dirigent při koncertech a divadelních představeních. Vrchol hudebního dění Klatov tvořily tehdy Měchurovy tzv. velké koncerty, konané minimálně dvakrát do roka, na nichž spoluúčinkovali hudebníci ze širokého okolí. Měchura také zajišťoval hudební doprovod představení v městském divadle - otevřeno v roce 1842 za jeho účasti. Vedle těchto veřejných produkcí se zámecký pán účastnil také četných soukromých hudebních večerů, tzv. večerní hudební zábavy, pořádané děkanem Jelínkem v sále farní budovy nebo soukromém bytě Dr. Jana Nauše. Některá představení se odehrávala i v klatovských hostincích U zlaté koule na náměstí (čp. 65/I.) nebo U bílé růže (čp. 64/I). Měchura produkce sám řídil, popřípadě hrával party chybějících žesťových nebo dřevěných nástrojů. Nejvýznamnějšími Měchurovými spolupracovníky se stali např. vedoucí kapely klatovského pluku kavalerie Filip Schindloecker, chrámový varhaník a učitel zpěvu na gymnáziu Josef Procházka, chrámový houslista Jan Klička, kapelník vojenské hudby František Klíma, kapelník husarské hudby Josef Kamenec, chrámový tenorista Josef Eil, gymnaziální učitel zpěvu Filip Kreuss, sopranistka Julie Firbassová nebo klatovský děkan František Jelínek. Navázal kontakty i s mladou nastupující generací klatovských hudebníků (kapelník Josef Klíma a varhaník Mansvet Klička - od roku 1860 ředitel kůru děkanského kostela), využíval městského ochotnického divadla (od roku 1842 v budově bývalého jezuitského semináře) a jeho asi dvacetičlenného orchestru. Čilý kulturní ruch trval ve městě do roku 1848 ("Jaro národů"), poté z politických důvodů ustal.
V roce 1849 se Měchura stal assesorem, získal vyšší úřednickou funkci.


Po smrti otce v r. 1852 Leopold Měchura opět přesídlil trvale do Otína a převzal správu panství. V letech 1850–55 se skladatelsky dokonce zcela odmlčel a rozvoj českého kulturního a společenského života v Klatovech, dosud orientovaného spíše německy, sledoval většinou zpovzdálí svého sídla; věnoval se pak převážně kompozici duchovní hudby. S rozvíjejícím se českým živlem v Klatovech se votínský statkář dostává do vnitřního rozpolcení. Zatímco hudební a kulturní trendy ve městě se nesly ve znamení českosti, stejně jako směr většiny Měchurových přátel, orientace jeho rodiny zůstala jednoznačně německá. Rozvojem české kultury se nechal inspirovat, ale neopustil německé kulturní tradice a stejně tak ani rodinné německé tradice. Důkazem toho jsou volby do říšské rady v politicky vypjatém roce 1867, kdy Měchura volil ve prospěch německých velkostatkářů. Již zmíněná Měchurova volba překazila uskutečnění prvního veřejného provedení kantáty na český text spisovatele A. V. Šmilovského Pohřeb na Kaňku, které bylo naplánováno v sále radnice na 7. dubna 1867, neboť většina zpěváků hudebního spolku Šumavan se za těchto okolností odmítla plánované produkce zúčastnit.

Oproti čtyřicátým letům se město Klatovy nacházelo počátkem šesté dekády 19. století – vzestupu českého národního hnutí - ve značně odlišné situaci. Do roku 1849 byly Klatovy jako sídlo krajské správy a vojenské posádky městem převážně německým, i když v nich převažovalo obyvatelstvo etnicky české. Zánik Klatovského kraje a vznik okresu (1850) znamenal pro město vedle nepochybného poklesu jeho politického významu zároveň také zmenšení tlaku oficiálních míst na udržení německého prostředí v něm.
Od poloviny šedesátých let pod vlivem Františka Palackého a dalších českých přátel, především Jana Ludevíta Procházky a Aloise Vojtěcha Šmilovského (Alois Schmillauer) se stále více přikláněl na stranu českého obrozeneckého hnutí a skládal i na české texty, zejména sborové skladby pro místní pěvecký spolek Šumavan. Ke spříznění Měchury s klatovskou českou inteligencí částečně napomohl také v roce 1864 sňatek jeho syna Viktora s Františkou (- z manželství vzešly dvě děti: Eugenie nar. 1873 a Leopold), dcerou klatovského lékaře, purkmistra Jana Nauše, což přispělo k obnovení jeho kontaktů s děním v Klatovech.
Leopoldův syn Viktor Měchura si nevážil otcova umění ani bohatého a velice cenného archivu. Celý obsáhlý archiv i s originály všech skladeb svého otce prodal předslavskému židu Davidu Weisovi za velice směšnou cenu. Neměl pochopení ani pro správu svého velikého statku, takže musel statky prodat a sám žil velice skromně v Klatovech, kde zemřel 3. března 1886 a byl pochován do rodinné hrobky v Předslavi.


Hudební dílo Leopolda E. Měchury

Leopold Měchura skládal především instrumentální hudbu, písně a sbory, a to do roku 1865 jen na německé texty. Kromě nedokončené opery Hiorba (1831) napsal v době svého působení v Klatovech romantickou operu Štít (1844) na německé libreto, jež byla provedena pouze tamními ochotníky.

Svá vrcholná kantátová díla vytvořil Měchura až po sedmadvacetileté odmlce.

Teprve v roce 1865 začal zhudebňovat i české verše a byl to především úspěch jeho kantát První májová noc (1866), Pohřeb na Kaňku (1866) a Štědrý den (1867), který mu dodal odvahy pokusit se o operu. Do české kulturní oblasti přenesl Měchura formu kantáty velkých rozměrů, obvyklou v německém prostoru.

Marie Potocká  (op.107) je opera (zpěvohra) o třech dějstvích napsaná v roce 1869. Pro svou českou operu si Měchura zvolil libreto vydané roku 1865 spisovatelem a překladatelem Josefem Kolářem (1830-1910; Kolář byl od roku 1864 učitelem slovanských jazyků na pražské polytechnice a lektorem polštiny, ruštiny a srbochorvatštiny na Karlově univerzitě. V letech 1863-64 podnikl cestu Polskem a Ruskem, při níž mimo jiné navštívil Bachčisaraj. Po návratu pracoval na překladu Puškinovy poémy Bachčisarajská fontána a též Krymských znělek Adama Mickiewidze, překlad vydán 1868. Na základě obou děl pak sepsal operní libreto Marie Potocká).

Motivován obrovským úspěchem, pustil se Měchura v květnu 1868 do kompozice kantáty menších rozměrů Credo mrtvých, op. 102. Celou svoji tvorbu završil skladatel v roce 1870 kompozicí kantáty Rej mrtvých, op. 109 pro sóla, sbor a velký orchestr na text ze čtvrté části lyricko epické básně Alfréda Vítězslava Hálka, kterou však již nestihl dokončit.

Dne 15. ledna 1870 provedli klatovští ochotníci operu Marie Potocká v soukromém kruhu skladatele. To byla také jediná příležitost, kdy Měchura mohl svou operu slyšet; již 11. února zemřel. Poprvé byla provedena až posmrtně v pražském Prozatímním divadle v roce 1871.

 

Mimo jiné Měchura v Klatovech dirigoval Mozartovy opery Don Giovanni, Cosi fan tutte, Figarova svatba a Kouzelná flétna, Haydnova oratoria Sedm slov Kristových, Stvoření světa, Roční období, Beethovenovo oratorium Kristus na hoře Olivetské nebo Mendelssohnova Paula. 

 

Měchura je autorem 109 opusových skladeb a velké řady děl bez opusových čísel. Jeho op. 1 pochází z roku 1824. Psal skladby téměř všech hudebních druhů - od písní, přes dvojzpěvy a sbory až po velká díla jako jsou opery, od klavírních skladeb, přes skladby pro komorní obsazení až po opusy symfonické.

Složil 11 písňových sešitů (Liederheft) a dalších devět písňových cyklů a 15 samostatných písní, jeden dvojzpěv, na deset čtyřzpěvů a dvacet sborů. Text ke dvěma písním (Wenn dann der Abend wieder gekommen / A když zase přišel večer, op. 26 a Ein Blümlein blüht am Unfersrand / Na břehu kvete květina) si napsal sám Měchura. Písně jsou až na jediný cyklus (slova Františka Ladislava Čelakovského) a dvě samostatné písně komponované na německé texty. Čtyřzpěvy a sbory jsou již psané česky a německy přibližně ve stejném poměru. První Měchurova skladba na český text je sbor Večer v lese op. 92 z roku 1865 na slova Aloise Vojtěcha Šmilovského.

Vedle písní je stejně významná Měchurova tvorba chrámová. Napsal pět mší, dvě requiem a řadu offertorií a dalších skladeb. Kromě dvou církevních kantát napsal kantáty světské na české texty, které se řadí k Měchurovým nejvýznamnějším dílům (Štědrý den a První májová noc na slova Karla Jaromíra Erbena a Pohřeb na Kaňku na text A. V. Šmilovského) 

 

Na texty profesora klatovského gymnázia Aloise Vojtěcha Šmilovského (vlastním jménem Šmilauera) vzniklo ještě několik dalších Měchurových významných skladeb. Z orchestrálních děl složil šest symfonií, dvě orchestrální ouvertury a velkou řadu tanců. 

 

Přehled

Opery

  • Hiorba op. 21 (text Jan Rittersberk, 1831, nedokončena)
  • Der Schild (Štít) op. 50 (libreto Karl Egon Ebert, 1844)
  • Marie Potocká op. 107 (libreto Josef Kolář, 1869)

 

Melodram

  • Pěvcova kletba (text Ludwig Uhland)

 

Kantáty

  • Pohřeb na Kaňku (text V. A. Šmilovský, 1866)
  • Štědrý den (Karel Jaromír Erben, 1867)
  • Májová noc (Karel Jaromír Erben, 1867)
  • Credo mrtvých op. 102 (1868)
  • Rej mrtvých op. 109 (Vítězslav Hálek, 1870, nedokončeno)

 

Orchestrální skladby

  • Ouvertura op. 15 (1829)
  • Capriccio Les mouches op. 91 (1865)
  • Šest symfonií:

               c-moll op. 37 (1834)

               e-moll op. 38 (1834)

               g-moll op. 76 (1859)

               F-dur

               D-dur

               c-moll (před 1865)

  • Variace pro harfu a orchestr (1827)
  • Variace pro violoncello, housle, klavír a orchestr (1833)
  • Variace pro křídlovka|křídlovku a orchestr (1834)
  • Předehra a tři entreakty k živým obrazům pro truchlohru Karla Egona Eberta: Das Gelübde
  • Dvě orchestrální ouvertury
  • Řada tanců


Komorní skladby

  • 15 smyčcových kvartetů (vznikaly mezi 1826-29);
  • 4 kvarteta pro lesní rohy
  • 4 smyčcová kvinteta
  • Klavírní septet (1830)
  • Lovecké kusy pro lesní roh

 

Klavírní skladby

  • Trios chansons sans paroles op. 58
  • Trois impromptu op. 105

 

Písně

  • 11 písňových sešitů (Liederheft)
  • 9 písňových cyklů
  • 15 samostatných písní
  • dvojzpěv
  • 10 čtyřzpěvů

Písně jsou vesměs komponovány na texty německých básníků (Gustav Theodor Drobisch, Heinrich Heine, Eduard Möricke, Ludwig Uhland), dvě písně napsal na vlastní text (rovněž německý). Českou výjimku tvoří:

  • Šest písní op. 106 na slova Františka Ladislava Čelakovského

 

Sbory

  • Dvacet sborů
  • Balada o nešťastné žábě (1865)
  • Svržená fuga (1866)
  • Komár, Pták čermák a Poštovský na texty A. V. Šmilovského (1869, provedeny posmrtně spolkem Šumavan v Klatovech v březnu 1870)

 

Chrámové skladby

  • 5 mší
  • Requiem C-dur op. 36
  • Requiem f-moll op. 78
  • 2 církevní kantáty
  • Ofertoria a další drobnější skladby

 


.
.
.
L. Mechura.jpg
První Měchurova opera v českém jazyce, napsaná v r. 1869 na libreto spisovatele Josefa Koláře. Provedena až posmrtně r. 1871 v pražském Prozatímním divadle.
První Měchurova opera v českém jazyce, napsaná v r. 1869 na libreto spisovatele Josefa Koláře. Provedena až posmrtně r. 1871 v pražském Prozatímním divadle.
Spisy výpravné, A.V.Šmilovský

Spisy výpravné, A.V.Šmilovský

Vyprávění klatovského učitele gymnázia a spisovatele Šmilovského o pobytu L. Měchury na Klatovsku nazvané "Starý Měchura"
Spisy výpravné, A.V.Šmilovský

Spisy výpravné, A.V.Šmilovský

Parnassie-Starý varhaník-Starý Měchura
Pamětní deska v Klatovech v Křížové ulici
Pamětní deska v Klatovech v Křížové ulici
LEM.jpg
LEM opera.jpg
.
.
.
.
S7306418.JPG

Hrobka Měchurových v Předslavi

 

Proti severnímu vchodu na věž kostela stála na předslavském hřbitově veliká hřbitovní hrobka rodiny Měchurovy z r. 1813. Při úpravě hřbitova byla tato hrobka rozbořena a z materiálu postavena na novém hřbitově márnice a  při severní zdi podzemní hrobka pro ostatky Měchurových. Tam byly rakve přeneseny a zakryty kamennými deskami, jak můžeme vidět dodnes.

 

Galerie
Galerie.doc  2.19MB

 

Analyza dní po listopadu 1989 : "Bylo zjištěno, že systém blbé totality byl vystřídán systémem totální blbosti"°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°Lidé by měli chodit bosi. Je to mnohem zdravější. Většině těch, kteří se ráno probudí obuti, bolí hlava.°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°Zazvoní telefon: "Je to První plynárenská?" "Nene, tady je První elektrárenská." "No, to je jedno. Vás bych taky nakopal. °°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°"°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°Rok 1961. V rádiu právě hlásili, že Sovětský svaz vypustil do vesmíru raketu s prvním člověkem na palubě. Chlapeček to uslyšel a utíká za dědou: "Dědečku, dědečku, Rusové poslali člověka do vesmíru!" "Do vesmíru?! To už neposílají na Sibiř?"°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°Doktor vrazí do pokoje se samopalem a zařve na pacienty: "Tak tohle je poslední dávka, kterou vám hradí pojišťovna!"°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°Polovina mladých lidí v České republice vidí svoji budoucnost v Čechách optimisticky... ...druhá polovina nemá na drogy peníze.°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°Ptá se muž Boha: Proč jsi udělal ženu tak hezkou? Abys ji miloval, odpoví Bůh. A proč je teda tak hloupá? Aby milovala tebe. °°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°V hospodě si podnapilý muž upřeně prohlíží dva chlapíky u vedlejšího stolu. Nakonec mu jeden z nich povídá: - Žádný strach, nejste opilý. My jsme dvojčata. - Cože?! Všichni čtyři?°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°Manžel se vrací z hospody a nemůže se trefit do dveří. Manželka se jde po pěti minutách podívat, co mlátí do dveří, spatří manžela a povídá: - Ty máš ale opici! A manžel odpoví: - Jsem rád, že jsi sebekritická.°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°Žijeme v elektrifikované době. Do práce chodíme s odporem, v práci sedíme s napětím a když se dotkneme vedení, tak nás kopne do pr..le.°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°Zezadu autobusu: „Ty s tim dneska jedeš°, jak s hnojem!“ Ze předu od řidiče: „Co naložim, to vezu.“°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°Ve vlaku: „Paní, řekněte vašemu synovi, ať mě nenapodobuje!“ „Petříčku, přestaň ze sebe dělat debila!“°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°"Ty jsi hrozný chlap," říká pani Nováková manželovi, "Všechno děláš obráceně!" "To je pravda, nejdřív jsem si tě vzal a teprve potom jsem tě poznal."°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°Manžel vyčítá ženě: "Pozoruji, že pečuješ o své šaty mnohem víc než o mě!" "Ovšem," odpoví žena. "Bez tebe se mohu ukázat všude, ale bez šatů ne."°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°° Přijde synek domů a řiká tatínkovi: "Tati, tak jsem měl dnes prvni pohlavní styk" "Dobře, tak si sedni a popovídáme si o tom" "Nemůžu, ješte mě bolí zadek"°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Definice ideálního manžela: Ideální manžel: - nekouři, - nepije, - neflirtuje, - neexistuje.°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°Víte jaký je rozdíl mezi placeným a neplaceným sexem?Ten placenej je levnějši.°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°Jaky je rozdíl mezi ženou a mlhou? Žádný. Když se ráno zvedne a zmizí, tak bude pěkný den!°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°Manžel vleze do postele a zašeptá vášnivě do ucha manželky: "Jsem bez trenek." - "Co mě budíš! Zítra ti jedny vyperu." °°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°° Plazí se dva opilci po kolejích a jeden říká: "To jsou ale blbý schody!" a druhý na to: "Co schody, ale to zábradlí!"°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°° Manžel vyčítá manželce: „Ty udržuješ v našem bytě pořádek jenom proto, že jsi líná hledat!“ °°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°° 50 % manželství končí rozvodem. To není tak špatný výsledek, když uvážíme, že těch zbylých 50 % končí smrtí. °°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Žena je jako košile. Až když jí máš na krku, poznáš, co je to za číslo.°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°° Říká bača manželce: "Ten beran je nějaký smutný, neměl bych ho podříznout?" "No, když myslíš, že ho to rozveselí."°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°V restauraci: "Místní specialitou jsou šneci." "Vím, jeden mne obsluhoval."°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°Přijde zeťák z hospody domů, ve dveřích stoji nasupená tchýně s koštětem a zeťák se ji ptá: "Zametáte nebo odlétáte?"°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Lidi o mně říkají, že jsem flegmatik. Mně je to ale jedno! °°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°
Dvě blondýnky jdou do lesa pro vánoční stromeček. Po dvou hodinách hledání se jedna zeptá té druhé: "Tak co?" "Ále, nikde nic." "Víš co? Tak vezmeme nějaký bez
ozdob."°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°Přijde do knihkupectví žena v černém.V ruce drží knížku Kapesní atlas hub. Prodavač si jí všimne a okamžitě k ní běží: "Upřímnou soustrast paní, autor už tu chybu opravil!"°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Kanibalové, otec a syn, jdou po pláži a vidí krásnou blondýnku. Syn se ptá: "Tati, sníme ji?" "Ale kdepak. Vezmem si ji domů a sníme maminku."°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Tři prostitutky potkají ministra zdravotnictví. Dvě ho uctivě zdraví a třetí se nechápavě ptá: "Co je to za člověka?" "Holka, ten zdědil největší bordel v republice!"°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°K lékaři příjde pacient s kudlou v zádech.Doktor kudlu vytáhne a vrazí mu ji do oka a řekne:Běžte na oční,tam mají do 6.
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°Pepíček: "Tatínku, dnes jsem ušetřil 10 korun!" "Jo, a jak?" "Běžel jsem celou cestu do školy za autobusem." "Tak zítra běž za taxíkem, ušetříš dvě stě!"°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°Přijde pán do hospody a povídá: Helejïte se, já vám řeknu senzační vtip o policajtech. V rohu se zvedne chlap a povídá: Pane, upozorňuji vás, že já jsem policista!- Pán na to: Tak dobře, já to řeknu pomalu a dvakrát.°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°Žena vyčítá mužovi: "Mohl by jsi pro mě něco udělat, abych nemusela stále chodit domů přes ten les? Večer tam bývá tma, co když mě tam někdo znásilní?" - "Neboj, taková tma nikdy nebude!"°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
°°°°°°°°°°°°°°°Ještě nikdy jsem neviděl tolik suchých hub jako v neděli. Nepovídej, ty jsi byl v lese? Ne, ale v hospodě došlo pivo.
SLOVNÍK
Čj > Aj
Aj > Čj

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one